Pozitivní psychologie je věda zabývající se studiem pozitivních emocí (radost, štěstí, láska, naděje) a kladných životních zážitků a zkušeností (optimální prožívání - flow). V centru její pozornosti je také výzkum pozitivních individuálních vlastností a rysů osobnosti (optimismus, zvídavost, nezdolnost, smysl pro humor) a hledání faktorů, které se uplatňují v pozitivně fungujících společenstvích a institucích.[1]
Jedním z důvodu vzniku pozitivní psychologie byl soustředěný zájem velkého množství klinických psychologů výlučně na negativní psychické jevy (úzkost, strach, obsese, bolest, deprese, syndrom vyhoření atd.). Díky pozitivní psychologii by tedy mělo docházet k vyrovnávání intenzity zájmu psychologů o kladné i záporné stránky života.[2]
Mnoho pozornosti psychologie v minulosti věnovala individuu; i tento pohled chce pozitivní psychologie doplnit větším důrazem na sociální dimenzi psychického života, a to prohlubováním poznatků o vlivu vztahů mezi lidmi na duševní život člověka i o prosociálních jevech, tzn. takových, které dobré vztahy mezi lidmi kladně ovlivňují.[2]
Kořeny pozitivní psychologie sice sahají do 50. až 60. let 20. století (a některé práce věnované kladným stránkám člověka jsou ještě starší), rozmach vědeckého zájmu o studium a podporu pozitivních aspektů života jedince i společnosti však přichází až s počátkem 21. století