Magická hra barev na obloze, stále se měnící, pulzující a střídající barvy, hra která bere dech. Tak popisují Polární záři Severské listy....
Co si ale vlastně pod pojmem Polární záře můžeme představit? Zářivé pestrobarevné světlo na noční obloze polárních oblastí, které se na severní polokouli nazývá aurora borealis neboli severní záře a v oblasti Antarktidy má název aurora australis, což znamená jižní záře. Ačkoli během pátrání po podstatě polární záře byla využita moderní vědecká technika jako satelity, rakety, zůstává zde ještě mnoho neobjasněno.
Teorie, že polární záře se objevuje tehdy, když jsou elektrické částice vysílané z určitých částí Slunce zachyceny magnetickým polem Země, byla poprve vyslovena roku 1881. Později získali vedoucí pozici ve výzkumu polární záře norští vědci, mezi nimi především profesor Carl Strömer z Oslo. Podle jeho názoru světélkující proud částic vytváří magnetické bouře, přičemž oba jevy probíhají současně.
když částice vstoupí do atmosféry, začínají zářit a objevuje se jako světlo, které má převážně červenou, žlutou, zelenou a stříbrnou barvu. Někdy má formu pravidelných vzroců, jindy rychle mění tvar i barvu, tvoří oblouky, které potom vysílají otáčející se paprsky či pohyblivou mihotavou barevnou oponu. Tato nádherná podívaná, která může trvat i několik hodin, často končí velkou světelnou vlnou stoupající z obzoru, než úplně zanikne. Barvy polární záře vytvářejí hlavně molekuly kyslíku a dusíku v horních vrstvách atmosféry. Žlutou a zelenou vytváří kyslík, červenou a fialovou, umístěnou často ve spodní části oblouku či opony, určuje dusík. Většina projevů polárních září se nachází ve výšce 89 až 129 km nad zemí, ale mohou se vyskytovat i výše než 965km. Nejhojněji se vyskytují v období jedenáctiletých cyklů sluneční aktivity. Světla měst ozařují oblohu a jejich stavby omezují šířku horizontu, proto se obyvatelům venkovských oblastí nabízí toto přírodní divadlo v podstatně přitažlivější podobě.
V severských zemích přináší pohled na noční oblohu nezapomenutelný zážitek v podobě polární záře. Mívají tvar zvlněného závěsu, náhlých vzplanutí, občas připomínají i oblouky. Nazelenalé a červené oblouky polární záře, často tvořené mnoha rovnoběžnými paprsky, se mohou táhnout po celé obloze, přičemž neustále zanikají a vznikají. Jindy se zas oblouky mohou pohybovat sem a tam, přemisťovat, zvětšovat se, nebo naopak zvolna mizet, jako by byly manipulovány "neviditelnou rukou". Mnoho lidí má polární záři za neobvyklý jev. Skutečně se v našich zeměpisných šířkách jedná o jev vzácný, ale v některých oblastech, např. v severských zemích Evropy, na Aljašce a ve velké části Kanady jsou polární záře jevem vcelku běžným. Polární záře během magnetosférických subbouří, a zvláště pak během magnetosférických bouří, mohou vytvořit nesmírně působivou podívanou, a tedy není divu, že se polární záře stala oblíbeným tématem většiny lidí, žijících v právě takových oblastech.
Zprávy o polární záři jsou staré více než dva tisíce let a naznačují, že její podoba se během staletí v podstatě nezměnila. Filozof Seneca (4.př.n.l. - 56 n.l.) tvrdil, že "ohnivý závěs na nebi je jako díra vyhloubená ve vzduchu." V dávných dobách spatřovali lidé v polární záři působení nadpřirozených sil. Považovali barevné světélkování na obloze za ohně bohů nebo za varování před katastrofami. Středověcí obyvatelé Skandinávie věřili, že polární záře jsou Valkýřini jezdci cválající po nebi, zatímco v arktické oblasti ji považovali za duchy osvětlující cestu nedávno zemřelým. V oblastech, kde se polární záře obyčejně nevyskytuje, vyvolává všeobecnou úzkost. Když se roku 1938 objevila v Anglii, mnoho lidí bylo přesvědčeno, že předpovídá druhý velký požár Londýna, a když se roku 1941 objevila nad Washingtonem, věštila prý začátek německého útoku.
Autorem klasického popisu neobyčejné krásy polární záře je Fridtjof Nansen v knize Nejvzdálenější sever. "Žádná slova nemohou popsat nádheru, kterou vnímají oči. Zářící ohně se rozdělily na lesknoucí se, mnohobarevné proudy, které se vlnily a kroutily na nebi od jihu k severu. Paprsky jiskří čistými, křišťálovými duhovými barvami, zejména fialově červenou nebo karmínovou a jasně zelenou. Nejhojněji se v oblouku vyskytují červené pruhy, které přecházejí do jiskřivé zelené, která nahoře tmavne a mění se v modrou nebo fialovou, že se ztratí v blankytu oblohy. Anebo se paprsky téhož oblouku mohou měnit do červené po jasně zelenou, objevují se a přicházejí, jako by je hnala bouřka. Je to nekonečná fata morgana jiskřivých barev překonávající všechno, o čem se dá snít. Nakonec toto představení dosáhne vyvrcholení, jako by najednou ztratilo dech, cítíc, že se musí stát něco nadpřirozeného - přinejmenším musí spadnout nebe...